Kluci z plakátů a rozdělená společnost

Slyšíme ze všech stran, že společnost je rozdělená. Co jí spojuje? Strach.

„Strach? Já se nebojím! Já VÍM!“. Zní unisono z obou táborů. Jedni vyzbrojeni transparentem Drahoše, na kterém stojí „Je to konspirační teorie – Drahoš skutečně nosí brýle! Máme potvrzení od třech nezávislých očních lékařů.“ A na druhém „Zeman nikdy nepil alkohol, byl to bonmot – ve skleničkách byl vždy jen černý čaj!“ Máme potvrzení od třech nezávislých… víte jak je to dál.

Že už to není ani vtipné? Není. Proč? Protože tady jde o něco úplně jiného.

Bojíme se. Všichni. Akorát se každý ztotožnil s jiným táborem. V houfu se cítíme bezpečněji. A ukazujeme na ten druhý houf, který se taky bojí. Jen každý křičíme, že VINA je na druhé straně a jediná PRAVDA na té naší.

My ne – to on. Ten opilec a buran co pohrdá lidmi a hraje s Babišem a Ruskem.
My ne – to on. Ten islamofil, milovník EU a Eura a hraje s Merklovou.

Jediné co nás spasí je jasný názor a odvaha.
Jediné co nás spasí je slušnost a diplomacie.

Jde o všechno!
Jde o všechno!

Zkusme se na chvíli zastavit. Stopněme na chvíli ten film a podívejme se na oba dva nesmiřitelné tábory z nadhledu.

Co je spojuje? Strach. Z čeho? Z bídy, krizí, krachů, beznaděje, války, bolesti, bezmoci, nesvobody…

Teď si představme, že z každého houfu se stal jeden zástupce. Stojí proti sobě. Dlouho. Mlčky. Nesmiřitelně. Ukazují na sebe prstem. Nedívají se vzájemně do očí. Jenže ten film stojí a nehne se dál dokud se něco nestane.

A pak se to stane. Podívají se na sebe a už se neví kdo se zeptá jako první.

„Hele a čeho se vlastně bojíš?“ A pak mluví a mluví a mluví a naslouchají a naslouchají a naslouchají. Fakt? Ty taky? Vážně? To jsem nevěděl! A já zase nevěděl tohle!

PROČ JSI MI TO NEŘEKL DŘÍV?
PROČ JSI MI TO NEŘEKL DŘÍV?

NEPOSLOUCHAL JSI.
NEPOSLOUCHAL JSI.

„Ty jo, to je vážná věc. Fakt jde o všechno.“ A nepřerušujíce konverzaci se otočí od obou dvou transparentů a jdou SPOLEČNOU CESTOU. Kam vede? Ke stolu. Možná do hospody. A tak si poprvé sednou nad věcí, která je jejich společná.

Mluví o rodině. O vlasti. O domově. O tom co je nyní moudré konat. Společně. Mluví a naslouchají.

A ti dva kluci z plakátů? Co na nich záleží…

Ne, není to zlehčení. Ono totiž skutečně jde v prvé řadě o to, abychom spolu mluvili i přes rozdílnost názorů. A to je, v mém vnímání, ta nejdůležitější lekce, kterou máme skrze tuto volbu projít.

Přeji nám všem moudrou volbu pro dobro celku.

 

Lucie Meškanová