Pýcha předchází pád

Přátelé,
co nám ukazuje současná situace v politice, nejen v ČR?
Záměrem tohoto článku je nabídnout můj pohled na skryté souvislosti možného prožívání a cítění některých z nás, nikoli politická ani sociální analýza.

Z individuálních prací s lidmi i ze své vlastní cesty vím, že každý z nás jednou dojde k uvědomění, že své stíny, strachy a vnitřní postavy, které nenávidí, nechce a nesnáší, tím více sílí, čím více se od nich odtahuje. Čím více zavírám dveře a oči před svými vlastnostmi, strachy a obavami, tím více na mne v mém každodenním prožívání, skrze události vnějšího světa nebo skrze lidí v mém okolí útočí až nakonec nevidím kolem sebe nic jiného. Protože každé nepřijetí toho co mi do života vchází je hluboké nepochopení zákonů života a pýcha. A pýcha jak známo, předchází pád.

V čem je v tomto světle stejná současná politická situace nejen v ČR?

Zdá se, že „slušný člověk“ je obklopen „zloduchy“ a za žádnou cenu s nimi nechce mít nic společného. Výsledek je, že „zloduch“ na nás číhá na každém kroku a jeden takový nám předsedá v Parlamentu.

Nyní jsme ve fázi boje a agrese. „Zničíme toho zloducha!“. „S něčím tak odporným nechceme mít nic společného!“

Funguje to? Samozřejmě, že nefunguje a jediné co tento postoj vyvolá je daleko větší útok „těch zlých“. Ve finále to bývá taková mela, že „slušní lidé“ se chovají úplně stejně jako „zloduši“. Doufejme, že tak daleko se u nás nedostaneme. Takhle totiž vznikají války.

Vše v životě se děje pro něco a i tato situace nás vyzývá k tomu, abychom složili zbraně (těmi jsou naše agrese a neochota spolu mluvit) a uvědomili si, že si všichni vzájemně zrcadlíme to, co v sobě nepřijímáme. Ano, každý má v sobě „zloducha“ a každý má v sobě „slušného“, a když jdeme za tyto dvě nálepky, teprve tam, hluboko v srdci, se dotkneme laskavé moudrosti, ze které jediné můžeme společně tvořit pro dobro všech.

Že je to příliš odtržené od reality? Že se musíme zlu postavit? Že se nesmíme nechat?

Ne, od reality to nejen, že není odtržené, ale navíc nám výše uvedené skutečnosti každodenní život denně servíruje až pod nos. Jsme to my, komu se to vše děje. Ať už na jevišti domácím nebo politickém.

A proto stojí za to se ptát : „K čemu nám tato situace slouží?“
Zpět k výše nastoleným úvahám, že se musíme postavit zlu a nesmíme se nechat. V tomto bodě dochází často k nepochopení.

Uvedu znovu příklad z našeho vnitřního prožívání, protože ve světě politickém námi v současnosti cloumají emoce.

Příkladem budiž člověk, který byl část svého života prospěchář (a může to být jen náznak a nemusí si na to pamatovat – zde pro příklad uvádím velmi viditelně), který klamal svou rodinu, ženu, možná tak trochu okradl svého kamaráda v podnikání, nepřijímal odpovědnost za svůj život. V nějaké fázi života se skrze svou silnou vůli těmto svým stínům a tendencím vymezil, uvědomil si, že to jak se choval nebylo správné a nyní žije život „slušného člověka“. Najednou mu do života přijde nevěra jeho ženy, okrade ho společník, ke kterému byl vždy štědrý nebo přijde o práci. Začne se bát. „Děje se něco strašného! Jak mu to mohli ti „zloduši“ udělat! Tohle si v žádném případě nenechám líbit! Já, takový slušný člověk!“ Možná ženu opustí, nebo ona jeho. Se společníkem se rozejde, práci najde jinou. Jestli-že se však neobejme se svým, hluboko vytěsněným stínem, život mu brzy přivede podobnou situaci. Proč? Aby si uvědomil, že jediná cesta je přijmout, obejmout každou svou část. I ty kterým jsme dali nálepku „zlé“. A jak se takové „objímání vnitřního ďábla“ dělá? Náš člověk si může vzpomenout na sebe před lety a odpustí své ženě i sobě. A je lhostejné zda spolu zůstanou nebo se rozejdou. Vzpomene na své prospěchářství a odpustí sám sobě a tím i svému společníkovi. A je-li v energii smíření, tak jeho slova, která řekne svému společníkovi (a odpovědnost, kterou od něho požaduje, aby ze svého konání vyvodil) mají také svou patřičnou váhu a jsou slyšena. Není již v zajetí koloběhu oběť – viník. Tyto polarity se v nás stále mění, dokud z této hry – skrze smíření – nevystoupíme. A uvědomí si, že i kdyby mu život přinesl něco „co nikdy nikomu neudělal“, bude v důvěře, že i toto je jeho součástí a odpustí sobě i druhému člověku.

Bert Hellinger, zakladatel rodinných konstelací, nabídl jednu hluboce pravdivou myšlenku:

„Nejkrutější lidé, jsou ti nevinní.“

Proto v moudrém společenství vždy naslouchají svým stařešinům, protože ti mají větší předpoklad k tomu, že je život zavedl na nějaké to scestí, kde o svou nevinnost přišli a skrze uvědomění a obejmutí „svých vnitřních ďáblů“, se stali pokornějšími a jen tak snadno nepodléhají pokušení druhé soudit. Byli ochotní se „umazat životem“ a pak si uvědomili, že žádná špína neexistuje.

Dobrá, ale znamená to tedy, že nemáme poukazovat na zlo? Ne. Naopak máme dát jasně najevo čemu svou sílu dáme a co nepodpoříme. Smysl to má však až tehdy, když tak činíme bez soudu a agrese. Když moudrost a láska vládne i naším obranným postojem, každým ne a každým ano. A pak se mohou dít zázraky. Pak totiž umíme v klidu vyslechnout člověka, který stojí před námi a podpořit ho v tom co nám smysl dává a klidně říci ne, tomu co nám smysl nedává. Pak už neřekneme, že s někým mluvit z principu nebudeme, protože víme, že i on je součástí celku. Vlastně stále mluvíme, skrze druhé, jen sami se sebou. Pak se přestaneme bát a uvědomíme si, že jedině spojíme-li se v moudrosti za osobností svou a druhého člověka, jsme schopni si skutečně bez soudů naslouchat a spolupracovat.

Až v tomto místě setkání nám začíná skutečně jít o společnou věc.

Kéž se tak stane v každém z nás a tím umožníme, aby se tak mohlo stát i na poli péče o náš společný prostor, kterému říkáme politika.

Lucie Meškanová